Tak a je to tady. Den odjezdu. Den, na který se nikdo z nás netěší, den, který bychom nejraději odsunuli kam jen to jde. Ale bohužel nejde. 20 krásných dní je za námi a my nasedáme do autobusů směr Praha, kde už na nás netrpělivě čekají rodiče. Asi nikomu, jak tak koukám kolem sebe na posledním nástupu, se nechce dmů. Držíme se za ramena a zpíváme tu naší jankovskou. Za rok spolu zase pojedem se tam říká. Tak snad. Budu se každopádně těšit, co tam spolu zase vyvedem. Protože: JANKOVÁCI UMÍ— ME!!!!
