Tak zase po roce…
Nad Policejní akademií nesměle vykukuje slunce zpoza mraků. I když není vyloženě dusno, ve vzduchu je možné cítit příslib bouřek. Dneska určitě sprchne. Akademie je svědkem nevšední události. Odjezdu dětí na tábor. Padá na nás atmosféra téměř sváteční. Vždyť akademická půda k takovým pocitům téměř vybízí!
Scházíme se brzo, už v devět. Tak jako symfonii dokáže pokazit první falešný tón, i takový podnik, jako je tábor, může pokazit hloupý nedodělek či organizační přehmat. Proto si dáme kratičkou poradu, aby vše klaplo. Už od samého rána kvitujeme nabízený komfort – uzavřený areál, klid na práci, toalety, kantýna. Na takový standart si zvykáme velmi rychle. Rádi bychom odsud směřovali odjezdy i v příštích letech.
Scházejí se první rodiče a děti. Je to tady! Více než půl roku příprav, schůzek, nekonečné telefonáty, stovky emailů, školící praktikum, výrobní praktikum, desítky, možná stovky hodin, které táboru každý z nás věnoval, se dnes zúročí.
Někteří táborníci se zvědavě rozhlížejí, jsou na Akademii poprvé. V očích kluků je vidět, jak by bylo super, kdyby kolem projelo nějaké policejní auto (a to se plní, kolem projela hned tři a na majáky!). V očích některých rodičů lze zaznamenat náznak nostalgie. Vždyť tu studovali… Přebíráme děti. Vyřídíme nezbytnosti, formuláře, léky. A pak už vyrážíme.
Cesta proběhne nezvykle klidně a rychle. Míjíme Chodov, pak přípojku od Plzně. Dvě první kritická místa jsou za námi. Sjíždíme z dálnice a nervózně vyhlížíme, zda je před Benešovem kolona. Není, sláva! A pak už jen čerpačka před Voticemi a ostrý sjezd ke kruháku u Lidlu. Za pár minut budeme ve Vlčkovicích. A hele! Hřiště, kam chodíme s oddílem. A támhle byla vloni etapa celotáborovky! Jak to uteklo! Psi na Pajrovně řvou jako vždycky, nikdy si nás nezvykli. Ale to je asi dobře, vždyť mají hlídat, tak hlídají. Teď už jen nic nezapomenout v autobuse, posbírat batůžky, papírky, pití.
Přebíráme tábor od prvního turnusu. Letos je tu změna. Tábory nastupují proti sobě, navzájem si zazpíváme táborové hymny, vzdáme si hold. Sledujeme, jak jde vlajka prvního turnusu dolů, opačným směrem po chvíli stoupá ta naše. Tak ahoj, jedničko! Mějte se v té Praze či kam se rozjedete, pěkně! Že vám to ale uteklo, což, kamarádi?! I nám to uteče, nebojte…sotva se rozkoukáme, budeme stát tam, co vy dnes, a bude nám stejně úzko, jako je dnes vám. Tak to chodí.
Po večeři se zatahuje obloha, v dáli hřmí, padají první kapky. Je rozhodnuto, oheň nebude. Nejde to, začíná pršet čím dál víc. Po tom celodenním dusnu se nelze ani divit. Tak snad to budou kapky štěstí.