Deník z Jankapulca – den dvacátý

05.Srpen 2014

Poslední obyvatel Jankapulka prošel branou a zmizel kdesi v nenávratnu. Osamělý pozorovatel stojí  nyní opuštěně u této brány a sleduje tábor. Kaktus, větrem a dešti trochu ošlehaný, stojí tam, co vždycky. Pozorovateli se může zdát, jakoby mu pohled oplácel. Mexická cabaňa je také na svém místě. Hrdinně odolala všem živlům, poskytovala přístřeší, když se slunce schovalo za dešťové mraky, nebo když naopak svými paprsky nemilosrdně pálilo vše živé v pueblu. Také hostila panamerický olympijský oheň.

Pozorovatel přenese pohled na sruby. Už zde není slyšet veselý dětský smích. Žádná veselá dětská očička  nevykukují zpoza dveří, žádný úsměv se nemihne za oknem. Verandičky nezdobí sušící se pláštěnky, už nikdo nezakopává o rozházené botičky přede dveřmi do srubu. To jen vítr občas zamává zapomenutým provázkem uvázaným k zábradlí.

Když se pozorovatel podívá ještě více vlevo, nespatří rojící se dospělé obyvatele Jankapulca kolem srubu „jedničky“. Nikdo zde nepřipravuje program na další den,  sporťák nehledá zapomenutý míč, pistolník Chris už nerozdává poslední sombrera.  Pozorovatel se zachvěje.

Leč ani pohled na druhou stranu mu náladu nevylepší. Opuštěné siluety chatiček dávají vzpomenout své dětské obyvatele už jen prázdnými židličkami na verandách.

Tak, skončilo to. K čemu to vlastně bylo? ptá se sám sebe.

Pozorovateli se třesou ramena, jak se ho zmocní smutek. První slzy vytyčí cestu těm dalším, stejně jako sporťák vytyčuje janebův šílený závod všem následovníkům. Teskno, pocit ztráty, závrať z nepochopení toho, že už je konec. Jako by jej někdo krutě, zákeřně podvedl.

Pozorovatel ucítí dotyk na své dlani. Malinkatý chlapeček s ušmudlaným nosíkem jej drží za ruku, tak jako se syn drží táty.

„Neplakej“, povídá. „Oni se vrátí. Říkali, že za rok spolu zase pojedem…“.

Pozorovatel se podívá se na chlapečka.

„Jakpak ti říkají?“, zeptá se jej.

„Honzík“, odpoví maličký. „Ale až budu větší, budu si říkat Chris. Nebo možná pan Lee. Ten měl větší pušku, víš? Ale musím se ještě zeptat Pepíka, co spolu kamarádíme. On chce být taky pan Lee a to nejde, protože když už jeden pan Lee je, nemůže být pan Lee ještě někdo další, to je přece úplně jasný, že v partě může být jen jeden. Víš, až budu velikej, chci taky umět někomu pomáhat, jako to uměl ten opravdovej pan Lee nebo pan Chris a nebo pan Chico. To je totiž strašně statečný, víš? Někomu pomáhat. Pan Lišák to povídal a on nikdy nelže, protože sem na tábor jezdí už hrozně dlouho, víš?.“

Pozorovatel již nepláče. Rty se mu změní ve veselou linku. Pochopil. Ano, toto je cesta. Naposledy očima přehlédne celý tábor.

„Tak pojďte, pane Lee.“, podívá se zpět na Honzíka. „Pro začátek vám pomůžu s tím ušmudlaným nosem.“