Archiv do roku 2020

Je tomu již několik dní nazpět, kdy se nejstarší trosečníci museli náhle ve večerních hodinách přesunout do odlehlé části ostrova k noční hlídce. Černé skříňky nyní vydaly svá tajemství a my tak můžeme nabídnout audiovizuální záznam z této výpravy.

Jsme zachráněni!

Včera večer se udála ta nejbáječnější věc, ve kterou už jsme skoro ani nedoufali. Přesně podle deníku Benjamina Briggse se v 9 hodin večer obloha nad ostrovem dramaticky zatáhla. Mraky husté jako dým se počaly tvořit zdánlivě z ničeho. Ostrovem začal cloumat mohutný vítr a oblohu ozařoval jeden blesk za druhým. Když jsme byli přesně uprostřed toho nejsilnějšího větru  a deště, zapálili jsme nedávno získané světlice.

Okamžitě směrem k obloze vytryskl sloup ohně a světla. Jako v odpověď na naše světelné zavolání se z oblohy spustil zelený dým, který jakoby zkoumal, kdo si to dovoluje rušit monumentálnost představení, které se odehrávalo na nebeské klenbě. Víme, že to může znít jakkoli podivně, ale měli jsme pocit, že jsme zkoumáni, analyzováni a že kdesi mimo naší realitu, mimo naše chápání, probíhá rozhodování o naší budoucnosti. Náhle se začal ostrov chvět, předměty padaly na zem, mořské vody bičovaly pobřeží ve snaze smýt z něj veškeré stopy po životě. Když už se zdálo, že nastal konec světa a že náš osud je zpečetěn, jakoby mávnutím kouzelného proutku se nebe během několika vteřin vyčistilo a na nás zamrkaly první večerní hvězdy.

Tu jsme prozřeli: jsme zpátky! Ostrov byl pryč a my se rozhlíželi po nám tak známém místě – po jankovském náměstí. Po našich námořnických kamarádech nebyly ani stopy.

Jak jsme se sem dostali? Jaká síla nás přenesla na toto místo a v tento čas? Nevěděli jsme a nevíme to ani teď. 

Jedno je však jisté, podle kalendáře jsme zpět v den, kdy jsme na Jankov přijeli. Nic z toho, co jsme prožili, se podle všeho doposud – alespoň v této realitě – nestalo. Vše je zaneseno pouze v našich pamětích. A v nich si na vždy uchováme vzpomínku na kapitána Worleyho a jeho posádku U.S.S. Cyclops, bez které bychom zde dnes pravděpodobně nestáli. Doufejme, že i oni byli přeneseni do své doby, do roku 1906, a mnoho následujících let strávili pokojnými plavbami po všech světových mořích…

Bouře se blíží!

Je to skutečně tak. To, v co jsme již téměř ani nedoufali, se stane skutkem. Jestli vše vyjde podle našich propočtů, již dnes bychom se měli vrátit do našeho času, do nám známého světa. Ale popořádku…

Včerejší den se nám podařilo přemoci ony podle všech dostupných informací vyhynulé divochy. Domluva s nimi se ukázala jako možná, avšak problematická. Divoši reagovali naprosto nepředvídatelným způsobem. V některých situacích s námi ochotně komunikovali, aby jen o chvíli později naše snaha o rozmluvu vedla k výbuchu vzteku. Nakonec se nám však podařilo zcela porozumět jejich jazyku a získat od nich pro nás tak životně důležité světlice z U.S.S. Cyclops.

Proč že jsou životně důležité? Protože se dnes večer promění ve vstupenku do první třídy na cestu do reality. Podle deníku Benjamina Briggse je třeba využít manganovou složku světlic, spojit ji v jeden silný zdroj tepla a světla a zažehnutím v konkrétní okamžik vyslat k obloze tepelnou a světelnou stopu. Pakliže toto provedeme přesně v okamžiku, kdy nad námi bude střed onoho elektromagnetického jevu, který naše letadlo poslal na tento tajuplný ostrov, měl by nás stejným způsobem dopravit do míst, která již lze najít v běžných mapách.

A podle deníku pana Briggse má být další bouře právě dnes večer, v 21 hodin našeho času… 

Abychom neusínali plni obav o to, zda se nám zítřejší pokus o opuštění ostrova podaří, uspořádali dospělí trosečníci pro všechny cestují, členy posádky U.S.S. Cyclops i palubní personál našeho letadla, malou večerní párty. Ta jako ventil nakumulovaného napětí zafungovala spolehlivě a my usínali s hlavami plnými hudby a tance.