Jsme zachráněni!
Včera večer se udála ta nejbáječnější věc, ve kterou už jsme skoro ani nedoufali. Přesně podle deníku Benjamina Briggse se v 9 hodin večer obloha nad ostrovem dramaticky zatáhla. Mraky husté jako dým se počaly tvořit zdánlivě z ničeho. Ostrovem začal cloumat mohutný vítr a oblohu ozařoval jeden blesk za druhým. Když jsme byli přesně uprostřed toho nejsilnějšího větru a deště, zapálili jsme nedávno získané světlice.
Okamžitě směrem k obloze vytryskl sloup ohně a světla. Jako v odpověď na naše světelné zavolání se z oblohy spustil zelený dým, který jakoby zkoumal, kdo si to dovoluje rušit monumentálnost představení, které se odehrávalo na nebeské klenbě. Víme, že to může znít jakkoli podivně, ale měli jsme pocit, že jsme zkoumáni, analyzováni a že kdesi mimo naší realitu, mimo naše chápání, probíhá rozhodování o naší budoucnosti. Náhle se začal ostrov chvět, předměty padaly na zem, mořské vody bičovaly pobřeží ve snaze smýt z něj veškeré stopy po životě. Když už se zdálo, že nastal konec světa a že náš osud je zpečetěn, jakoby mávnutím kouzelného proutku se nebe během několika vteřin vyčistilo a na nás zamrkaly první večerní hvězdy.
Tu jsme prozřeli: jsme zpátky! Ostrov byl pryč a my se rozhlíželi po nám tak známém místě – po jankovském náměstí. Po našich námořnických kamarádech nebyly ani stopy.
Jak jsme se sem dostali? Jaká síla nás přenesla na toto místo a v tento čas? Nevěděli jsme a nevíme to ani teď.
Jedno je však jisté, podle kalendáře jsme zpět v den, kdy jsme na Jankov přijeli. Nic z toho, co jsme prožili, se podle všeho doposud – alespoň v této realitě – nestalo. Vše je zaneseno pouze v našich pamětích. A v nich si na vždy uchováme vzpomínku na kapitána Worleyho a jeho posádku U.S.S. Cyclops, bez které bychom zde dnes pravděpodobně nestáli. Doufejme, že i oni byli přeneseni do své doby, do roku 1906, a mnoho následujících let strávili pokojnými plavbami po všech světových mořích…
