Z nákladního auta byla vyložena poslední zavazadla, bylo předáno poslední dítě – poslední jankovský kamarád. Jako každý rok zůstává v nás vedle pocitu dobře odvedené práce a pocitu, že se vše podařilo a tábor se povedl, jakýsi pocit ztráty, že něco tak úžasného skončilo tak strašlivě rychle. Pro všechny z nás, kteří jsme si prožili nádherných 20 dní na našem táboře, a tím myslíme jak dospělé, tak naše dětské kamarády, je tento pocit pojítkem mezi „bylo“ a „bude“. Vám, kteří jste neměli tu možnost s námi tábor prožít, je tento pocit těžko sdělitelný. A tak se, prosím, nedivte, že naše odpovědi na vaše otázky „Jak jsi se měl?“, „Co jste tam dělali?“ či „Líbilo se ti na táboře?“ se omezují na jakási neurčitá zabručení „Ale jo, dobrý.“, „Líbilo…“ nebo lakonické „Hmmm.“ Ne že bychom o táboře s vámi nechtěli mluvit, my bychom jej chtěli prožívat znovu a znovu. Jenže to nejde…
A tak nezbývá než si dát poslední nástup, zazpívat si naposledy jankovskou hymnu s oním „… za rok spolu zase pojedem“ a napsat poslední den do kroniky. Zavřít tu kapitolu a uvědomit si, že to, co jsme prožili, nám již nikdo nevezme.
Tak ahoj, kamarádi.
Poslední, prosím, zavřete bránu…
